O dvojjazyčné výchově

  Můj blog se věnuje především povídání o naší dvojjazyčné výchově. O tom co s dětmi všechno děláme a jak, aby jsme si co nejvíc, i v Itálii kde žijeme, povídali česky. 

   Když byly děti malé mělo to svá úskalí, ale bylo výhodou, že do tří let nechodily do žádné školky. Každý den jsme chodili do parku, aby si měly možnost hrát si i s jinými, italsky mluvícími dětmi, ale jinak většinu času trávily mé děti se mnou, což byla výhoda, které jsem se snažila využít na maximum. Období do tří let věku považuji pro dvojjazyčnost mých dětí za velmi zásadní. Vytvořili jsme pevnou půdu pro další rozvíjení obou jazyků.

  Ze začátku pro mne nebylo snadné mluvit s dětmi česky v Itálii na veřejnosti. Hlavně v době,  kdy můj první syn ještě nemluvil. Někdy vyvolalo mé mluvení v češtině příjemné, někdy naopak nepříjemné reakce okolí a mnohdy jsem se cítila izolovaně od okolí. Postupně jsem si zvykla
a nepříjemné pocity, plynoucí z toho, že je člověk jiný, jsem překonala. Dospěla jsem k názoru,
že okolí si může myslet cokoliv. Například to, že se neumím přizpůsobit. Co člověk to názor. Nechala jsem každého, ať se vyrovná s tím co si o mně myslí sám. Naši přátelé nás chápou
 a podporují nás.

  Nejsem sama kdo zažil i nepříjemné pocity. Mluvila jsem s hodně lidmi ve stejné situaci
a mnoho rodičů tyto pocity překonat nedokáže a na veřejnosti raději na své děti mluví jenom ve většinovém jazyce. Někteří mají i ten názor, že je neslušné, mluvit na dítě jazykem, kterému okolí nerozumí. Já osobně si nemyslím, že by to bylo neslušné. Obvzlášt ve chvíli, kdy mluvíte pouze na vaše dítě a není potřeba, aby paní sousedka rozuměla. V tu chvíli by totiž mohlo platit i to,
že není slušné poslouchat rozhovory druhých a není tedy opodstatněné, aby všichni slyšeli,
že si má vaše dítko utřít nos a podobně. Pokud ovšem je třeba, aby nám okolí rozumělo,
je slušné přeložit a vysvětlit, o čem jste si povídali a v takových chvílích už se pak dvojjazyčná výchova trochu komplikuje. A o tom to je. Je to komplikované.

  Hodně  mi pomohlo, když  děti začaly mluvit a naše čeština se mohla začít pěkně rozvíjet.

  S nástupem do školky začalo naše další období, italština se přidala na plno. Bohužel hned na začátku jsme měli smůlu na paní učitelky, které neměly pochopení. V tom období sehrálo velikou roli mé velmi silné přesvědčení o tom, jak chci aby děti vyrůstaly. Přesvědčení,
že je správné, aby mluvily oběma jazyky. Uvědomila jsem si, že český jazyk jim mohu předat jenom já a musím vytrvat. Proto jsem se nenechala odradit. Můj starší syn v tom období zažil
i posměch spolužáků, což mě velmi překvapilo u takhle malých dětí, ale byl to bohužel vliv přístupu učitelek ve školce. Neměl tak dobře rozvinutou italštinu jako jiní italští spolužáci,
ale byla to jen otázka času, kdy je dožene. Jeho italština se velmi rozvinula v první třídě a dnes
v jeho devíti letech plně dohnal v italském jazyce své vrstevníky.

 Pro mladšího syna jsem  s nástupem do školky hledala vhodnější prostředí a měli jsme štěstí. Paní učitelka byla výborná, měla veliké pochopení. Její porozumění pramenilo i z toho, že sama žila deset let svého života mimo svou vlast. Byl to jak se říká "náš člověk". Dětem se velmi věnovala a můj mladší syn i já jsme mohli vklidu mluvit naším jazykem i v její přítomnosti.

  Ze strany maminek jsem také nezažila žádné nepochopení, i když jsem se setkala s názorem typu :  “ Takový jazyk jako je čeština, kde ho využijete, jenom tam ne ? /Myšleno v Čechách/ Jo kdyby to byla Angličtina!” K tomu bych jen dodala, že ani s angličtinou by moje děti neunikly potížím. Zrovna nedávno jsem mluvila s jednou maminkou u nichž doma se mluví anglicky. Je to italka, která si vzala angličana. Synek také mluví oběma jazyky. Říkala mi, že se mu děti v první třídě vysmívají a bude si  muset promluvit s paní učitelkou.

   My,  jak jsem už říkala, jsme měli potíže jenom v první školce. Ve škole jsem učitelky upozornila rovnou a stále jim opakuji, že děti jsou dvojjazyčné. Nečekám z toho žádnou výhodu, spíš jenom pochopení.

    Se školou už bohužel nemám tolik času ani prostoru, abych se mohla dětěm věnovat jako dřív. Velikým štěstím pro nás je projekt “Česká škola bez hranic” kde v sobotu můžeme studovat češtinu a být v českém kolektivu. Školní rok je náročný a na společné rodinné zážitky je čím dál méně času.

  K našim nejčastějším společným aktivitám během školního roku patří učení a úkoly. Škola nás zaměstnává a společné domácí tvořivosti notně ubylo. Proto se snažím udržet každý den alespon’ chvilku před spaním společnému čtení. Čtu české knížky a časopisy a děti mají naše společné čtení opravdu rády. Je to chvíle, která patří jenom nám a můžeme si spolu i popovídat. Pokud je více času, přečtu něco delšího, když se úkoly protáhly a nestíháme, sáhnu třeba po Ladovi a přečtu dvě tři říkanky.

 Čteme všechny možné knížky. Některé jsme si přivezli z Čech, další si půjčujeme v české knihovničce v Římě a nějaká vyprávění jsem napsala pro mé děti sama. Moje první knížka se mým dětem velmi líbila a rozhodla jsem se  ji vydat knižně, aby jsme se k ní mohli vracet
a prohlížet si třeba jen obrázky bez toho, že by se poškodily. Vyjde v létě a už se na ní společně těšíme.

  Pravidelné společné čtení s dětmi je velmi zásadním bodem ve dvojjazyčné výchově a všem ho doporučuji. Pokud není čas na společné zážitky i pět minut denně, jedna malá říkanka, má pro rozvoj jazyka smysl.

 Přeji hodně sil a úspěchů všem rodičům, kteří to nevzdali a učí své děti češtinu i za hranicemi naší krásné země.

M.