lunedì 9 gennaio 2017

SOS hledá se něco pěkného, vhodného a zábavného na you tube...


   Všimla jsem si, že v různých článcích nebo v diskusích na sociálních sítích se nejvíce mluví o dvojjazyčných  dětech do tří let. Jsou úžasné a mluví i čtyřmi jazyky najednou. To je super a jejich rodiče si určitě zaslouží zlatou medaili! 
   Trošičku by mne ovšem zajímalo, zda se jejich rodičům podaří udržet toto tempo i s věkem dítěte a dále všechny ty jazyky rozvíjejí. O větších a starších dětech se totiž diskutuje i píše mnohem méně. 
   Důvodů může být víc. Budˇ už to není potřeba se o vícejazyčnosti dále bavit na veřejnosti, nebo je snaha udržet dvojjazyčné prostředí v rodině čím dál náročnější. Osobně si myslím to druhé. Možná sami protagonisté, děti, si nepřejí mluvit nahlas o svých schopnostech a rodiče jejich přání respektují. Nebo vícejazyčnost  přestala být pro rodiče vyjímečnou a stala se součástí jejich běžného obyčejného života. I tak to může být.


   Jak jsme na tom my v deseti a sedmi a půl ? 

 Dobře i špatně.

   Dva jazyky se dobře rozvíjejí, další se s těžkostí přidávají.

   Budu se stále opakovat, když napíšu, že je moc fajn, když oba kluci mluví oběma jazyky. Čtou v obou jazycích a filmy si nevybírají podle jazyka, nýbrž podle obsahu. Musím je ale pořád trochu do čtení nutit. To může být dan´ za dva jazyky, ale nemusí. Já to nedokáži dobře posoudit. V deseti jsem uměla jazyk jenom jeden, natož abych měla přečtených několik knih ve dvou jazycích. V páté třídě na mne čekala ruština a i ta mi dávala zabrat, natož abych kdy přečetla celou knihu v ruštině. Pročež jsem pochopila, že musím mít trpělivost a dál pokračovat i se společným čtením. Mám pocit, že jedině tak se jejich chutˇ ke knihám povzbudí.




  Čtyři měsíce v Itálii jsou za námi a jako vždycky pro kluky začíná být jednodušší mluvit spíše italsky. Trošku je nutím do češtiny a opakuji italsky položené otázky i v češtině, ale spíš jedeme na setrvačnost.

  Přes vánoční prázdniny jsem se snažila dohnat s češtinou co se dalo: Přes mluvení, čtení, pohádky a filmy, až po společné zážitky. Stejně ale přes všechny ty snahy cítím jistou převahu italštiny. Deset let u mého staršího syna začíná být věk citlivý. Pomalu ale jistě si nebude chtít nechat mluvit do ničeho. Taky mu vadí,když publikuji cokoliv co souvisí s jeho osobou, včetně fotek na sociálních sítích.
  Jsem ráda za to, že jsme v češtině stihli rozvinout co se dalo, protože začínat s ní jako druhým jazykem v tomto věku by mi přišlo jako zhola nemožné. I italská škola bude mít čím dál větší nároky a bude si ukrajovat víc a víc prostoru a volného času.

  Přemýšlím čím bych v tomto věku mohla ještě kromě filmů, mého mluvení a čtení, češtinu podpořit. Bude to chtít nějakou muziku a možná nějakého you tubera? Dívala jsem se na internet, ale neměla jsem zatím štěstí narazit na něco tak akorát. Pro nás pro rodiče akorát! Slušného, pěkného a zábavného. Asi nedokážu dobře porozumět tomu co letí. Jestli byste měli nějaký tip, sem s ním! Napište mi ho prosím do komentáře. Ušetříte mi spoustu času ztraceného při slepém bloudění internetem.

  Příští rok nás čeká druhý stupeň a paní učitelka se dala slyšet, že česká sobotní výuka bude pro mého synka velkou zátěží. Jistě má pravdu, ale zároveň mi přijde trochu nepochopitelné, proč by měl přestat prohlubovat nabyté znalosti v jazyce, který bude s největší pravděpodobností pro svůj život dále potřebovat a vyměnit ho za jiný, sice světovější, ale v tuto chvíli pro něho celkem nepotřebný. Začínat od další nuly a s nejistým výsledkem.
  Vysvětlila jsem jí, že nám se může klidně i stát, že se přestěhujeme do ČR. Velmi se tomu podivila: "Jak je to možné ? Ještě pořád?" 
  "Ano, ještě pořád." potvrdila jsem jí svůj postoj. A ona na to: "Slyšela jsem, že Praha je je krásná." 




  Její reakce bohužel vypovídá o provinčním myšlení i tak vzdělaných lidí jako jsou učitelé.
  Je více než jasné, že nám nezbyde nic jiného než zatnout zuby, přidat další jazyk, a zároveň pokračovat v češtině, kterou kluci začali už dávno. To ovšem italská škola nikdy neocení! Taky proč ? Údělem nesvětových jazyků je zkrátka jejich nepochopení zbytkem světa. K italštině a angličtině přibyde v šesté třídě i španělština. 
  To je přeci skvělé tolik jazyků a z toho tři světové! Ano, je, vypadá to pěkně, máte pravdu! Nebyla bych to ovšem já, kdybych neměla své pochybnosti. Hlavně o kvalitě výuky, které se mi, ani po skoro pěti letech povinné školní docházky, nerozplynuly.

 U mladšího synka /2,třída/ je super, že i jeho čínský spolužák studuje čínštinu o sobotním volném dni. V porovnání s ním je výuka do 13,00 hod v naší české škole jako nic. On má každou sobotu do 16,00 a k tomu celý další měsíc denně v létě, když se italské školy zavřou. Jsem ráda, že G. si nepřijde sám a má ve třídě posilu. I jejich paní učitelky jsou zatím pozitivní, což je super.  Bude to ale asi drsné. Chudák čínˇánek. Už nemá vůbec žádné volno!

  Jednou ovšem bude mluvit čínsky na úrovni, bude umět čínsky psát, bude číst čínské knihy, orientovat se v čínském prostředí a svým rodičům poděkuje. Jak jinak než čínsky.


Tak asi tak.

Ahoj,

jazykům zdar!

M. 


mercoledì 9 novembre 2016

Podzimní vzpomínání




   Dnes nás čekají domácí úkoly z českého jazyka.  Já jsem úkoly neměla nikdy moc ráda. Nejsem sama. Děti je většinou také nemilují. Můžu říci, že to platí ve všech jazycích nastejno. Ale snažíme se. Přes týden italské, na sobotu české. Naštěstí pro nás mluvená čeština není takový problém, jenom ta gramatika! V italštině se tvrdé y vyskytuje jenom velmi zřídka u cizích slov, a proto máme tendenci psát všude měkké i. I když jsme s F (9), už snad stokrát, probírali tvrdé souhlásky H,CH,K,R,D,T,N. Psát všude měkká je prostě jednodušší. 

   V italštině se naopak vyskytuje mnohem více zdvojených souhlásek. S nadsázkou můžu říct, že to je v každém čtvrtém slově a někdy hned dvakrát. Například v takovém aktuálním slovíčku nachlazení = raffreddore. Italové jsou na správné vyslovování dvojitých hlásek velmi citliví, hlavně učitelky. Taky  všude píší zájmena. „Ten pes tu kostičku snědl v té mističce.“ Asi takhle. Jakmile zájmena nepoužíváte ve větší míře a správně, je hned jasné, že jste cizinec a to ještě navíc k tomu z východu. To jenom abyste si mohli představit, jak nás nový školní rok krásně zaměstnává. Mladšímu G.(7) se ale líbí ve všech školách. V české i v italské. Staršímu F. (9) o trochu méně. A já, já vzpomínám na prázdniny.




   V Čechách bylo krásně, jako vždycky. Kluci si stvrdili přátelství která doma měli už od loňska a užili si prázdnin jak se má. Až, opět, na italské úkoly, které jsou v italské škole tradicí a vyžadují, věnovat se učebnici každý prázdninový den, alespoň půl hodiny, po dobu dvou měsíců.

   Kluci se česky domluví úplně bez potíží a mohou navazovat vztahy s okolím nezávisle na mně. To je moc fajn hlavně pro ně, a pro mě nakonec taky. Nemusím nic překládat :)



   Letos jsem na léto naplánovala návštěvu Českého Krumlova. Už na jaře jsem zakoupila vstupenky na divadelní představení pro děti do otáčivého hlediště v zahradách krumlovského zámku. Ani já jsem tam nikdy předtím nebyla a zajímalo mě jak divadlo funguje a jaké bude představení. Hráli: Barona Prášila. 


  Chtěla jsem kluky na představení trochu připravit předem. Aby Barona Prášila kapku poznali a mohli představení lépe pochopit. Zalovila jsem ve své dětské knihovničce a našla jsem v ní knížku: „Baron Prášil“ s krásnými obrázky od Cyrila Boudy. Knížka je na čtení docela těžká, jsou v ní i veršované pasáže, ale klukům se zalíbila a chtěli ji číst. Tak jsme četli. Pomalu ale jistě. Baron Prášil je téma spíš pro kluky, protože pořád střílí a loví a zápasí. To jsou ty správné chlapské akce.




   Divadelní představení bylo úžasné. Opravdu. Nepřeháním. Byla jsem zvědavá jak bude zpracované a jestli děti zaujme. Začalo tím, že se s námi diváky celé hlediště otočilo jak na kolotoči a na balkoně budovy z druhé strany začala hrát kapela. ŽIVĚ. Takový malý koncert: saxofon, kytara, bicí, paráda! Obdivovala jsem celý ansábl. I ty nejmenší roličky zahrály herečky s vášní. Potočili jsme se a užívali si příběhu, veselého a bláznivého, se šťastným koncem. Když představení, po hodině a půl, skončilo, můj mladší syn brečel, že ještě nechce aby byl konec. Kdybych byla dítě, brečela bych taky a chtěla pobýt v hledišti ještě aspoň chvilku, jak se mi to představení líbilo!

  V Česku se přes léto pořád něco děje. My jsme využili akci věnovanou olympiádě a zajeli se podívat do olympijského parku na Lipně, kde si šli kluci sami domluvit plážový fotbálek. Po zápase dostali medaile a diplomy a byli náramně spokojení. Dál si v parku vyzkoušeli box a kanoi a další sporty.  




  Stejné to pak bylo na kulturní akci v Táboře „Komedianti v ulicích“, kterou každé léto pořádá město. Šńůra  divadelních představení různých souborů v historickém centru města. Od oběda až do noci. Taky se nám domů nechtělo, ale po pětihodinovém komediantském maratónu už jsme byli přeci jen unavení.

  To byl jenom malý výčet z toho, co jsme přes prázdniny podnikli. Jak se ale říká v Čechách: „Nemůže být pořád posvícení“ po několika týdnech jsme se museli vrátit zpátky do Itálie.    

         Odváželi jsme si spousty vzpomínek, fotek, dárečků, česnek z tatínkovi zahrady

...a taky deset výtisků mé knihy, kterou jsem původně začala psát pro své děti a pak mi dala tolik práce, že by byla škoda nechat si jenom tak doma pro sebe. (Rozhodla jsem se ji vydat a věnovat dětem ze sobotní české školy. Za to, že se věnují škole i šestý den v týdnu si dárek zaslouží. Kniha je ale určená všem dětem, klukům i holkám. Najdete ji: zde tištěnázde-elektronická)

  Jinak s podzimem, jak už jsem psala v úvodu, máme na programu zase jenom školu a školu a úkoly a úkoly a možná, občas, vzácně i něco jiného.

  Takové melancholické že ?! Jenže o tom podzim tak trochu je…


M.

domenica 6 novembre 2016

V Čechách se dětem pofouká kolínko...

   Knížku "Adam a koleno" z nakladatelství Baobab jsme si přivezli už vloni, ale občas se k ní rádi vracíme. 

V Itálii se na kolínko nefouká a nikdo to tu nezná, ale my víme své. Takové pofoukání bolavého kolena moc pomůže, když máte smůlu a náhodou si kolínko rozbijete.
 Ví to i Adam, hrdina příběhu. Jenže Adam je zrovna sám a na kolínko se napřed musí podívat. To co uvidí, když odhrne nartženou látku, je velmi velmi zajímavé..


  Děti se díky této knize naučily slovíčka jako je taburetka, trojnožka, nebo štokrle. 
Gio /7/ jí celou přečetl už i sám, a dokonce se inspiroval k vytvoření veselého talířku.



 Dala jsem mu mrkev, zelí a sýr a vznikl z toho krásný netopýr.


"Adam a koleno" je malá knížečka, která není na první pohled úplně krásná růžovoučká, ale  vzbudí v dětech zvědavost a tvořivého ducha.

M.


giovedì 7 luglio 2016

Kde zakoupit elektronické knihy pro děti v češtině


   Já osobně mám raději knižky tištěné, ale už je nemám pomalu kam dávat a taky dost váží v kufru. Proto začínám uvažovat o výhodách elektronických knih.


  Jestli se do Čech jen tak nedostanete a rádi byste dětem sehnali nějaké čtení v českém jazyce, i pro vás by mohly být elektronické knihy řešením.

Našla jsem několik tipů, kde lze dětskou elektronickou knihu zakoupit:

www.databook.cz/e-knihy-pro-deti/pohadky
www.palmknihy.cz/elektronicke-knihy/beletrie-pro-deti-a-mladez
www.ereading.cz/cs/zanry-eknih/76/beletrie-pro-deti
eknihyjedou.cz/pohadky
rajknih.cz
www.ebux.cz/deti_mladez
www.kosmas.cz
beletris.cz/e-shop/59-pro-deti-a-mladez

  Ceny jsou velmi rozdílné. Někteří prodejci prodávají elektronické knihy mnohem levněji než knihy tištěné, jiní je mají skoro za stejnou cenu. Každý podle své obchodní politiky. Ani nabídka titutů není tak bohatá, jako na trhu s tištěnými knihami, ale i sympatické pěkné čtění se dá určitě najít.

  Existují i projekty, díky nimž si elektronickou knihu, nebo text můžete stáhnout zdarma. Například MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE vydala klasické české pohádky a spoustu dalšího čtení. Pro menší děti nejsou sice tyto texty zábavné, protože v nich chybí obrázky, ale pokud vás, nebo vaše děti baví kreslit, můžete si k textu  illustrace sami vytvořit, nebo dohledat nějaké obrázky na internetu apod.

Odkaz zde:
mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/pohadky/

KNIHY-ZDARMA -Henych-Jiri-Vsemoudre-pohadky-pro-prince-a-princezny

Přeji hezké prázdninové čtení

M.

mercoledì 29 giugno 2016

O dvojjazyčné výchově

  Můj blog se věnuje především povídání o naší dvojjazyčné výchově. O tom co s dětmi všechno děláme a jak, aby jsme si co nejvíc, i v Itálii kde žijeme, povídali česky. 

   Když byly děti malé mělo to svá úskalí, ale bylo výhodou, že do tří let nechodily do žádné školky. Každý den jsme chodili do parku, aby si měly možnost hrát si i s jinými, italsky mluvícími dětmi, ale jinak většinu času trávily mé děti se mnou, což byla výhoda, které jsem se snažila využít na maximum. Období do tří let věku považuji pro dvojjazyčnost mých dětí za velmi zásadní. Vytvořili jsme pevnou půdu pro další rozvíjení obou jazyků.

  Ze začátku pro mne nebylo snadné mluvit s dětmi česky v Itálii na veřejnosti. Hlavně v době,  kdy můj první syn ještě nemluvil. Někdy vyvolalo mé mluvení v češtině příjemné, někdy naopak nepříjemné reakce okolí a mnohdy jsem se cítila izolovaně od okolí. Postupně jsem si zvykla a nepříjemné pocity, plynoucí z toho, že je člověk jiný, jsem překonala. Dospěla jsem k názoru, že okolí si může myslet cokoliv. Například to, že se neumím přizpůsobit. Co člověk to názor. Nechala jsem každého, ať se vyrovná s tím co si o mně myslí sám. Naši přátelé nás chápou a podporují nás.

  Nejsem sama kdo zažil i nepříjemné pocity. Mluvila jsem s hodně lidmi ve stejné situaci a mnoho rodičů tyto pocity překonat nedokáže a na veřejnosti raději na své děti mluví jenom ve většinovém jazyce. Někteří mají i ten názor, že je neslušné, mluvit na dítě jazykem, kterému okolí nerozumí. Já osobně si nemyslím, že by to bylo neslušné. Obvzlášt ve chvíli, kdy mluvíte pouze na vaše dítě a není potřeba, aby paní sousedka rozuměla. V tu chvíli by totiž mohlo platit i to, že není slušné poslouchat rozhovory druhých a není tedy opodstatněné, aby všichni slyšeli, že si má vaše dítko utřít nos a podobně. Pokud ovšem je třeba, aby nám okolí rozumělo, je slušné přeložit a vysvětlit, o čem jste si povídali a v takových chvílích už se pak dvojjazyčná výchova trochu komplikuje. A o tom to je. Je to komplikované.

  Hodně  mi pomohlo, když  děti začaly mluvit a naše čeština se mohla začít pěkně rozvíjet.

  S nástupem do školky začalo naše další období, italština se přidala na plno. Bohužel hned na začátku jsme měli smůlu na paní učitelky, které neměly pochopení. V tom období sehrálo velikou roli mé velmi silné přesvědčení o tom, jak chci aby děti vyrůstaly. Přesvědčení, že je správné, aby mluvily oběma jazyky. Uvědomila jsem si, že český jazyk jim mohu předat jenom já a musím vytrvat. Proto jsem se nenechala odradit. Můj starší syn v tom období zažil i posměch spolužáků, což mě velmi překvapilo u takhle malých dětí, ale byl to bohužel vliv přístupu učitelek ve školce. Neměl tak dobře rozvinutou italštinu jako jiní italští spolužáci, ale byla to jen otázka času, kdy je dožene. Jeho italština se velmi rozvinula v první třídě a dnes v jeho devíti letech plně dohnal v italském jazyce své vrstevníky.

 Pro mladšího syna jsem  s nástupem do školky hledala vhodnější prostředí a měli jsme štěstí. Paní učitelka byla výborná, měla veliké pochopení. Její porozumění pramenilo i z toho, že sama žila deset let svého života mimo svou vlast. Byl to jak se říká "náš člověk". Dětem se velmi věnovala a můj mladší syn i já jsme mohli vklidu mluvit naším jazykem i v její přítomnosti.

  Ze strany maminek jsem také nezažila žádné nepochopení, i když jsem se setkala s názorem typu :  “ Takový jazyk jako je čeština, kde ho využijete, jenom tam ne ? /Myšleno v Čechách/ Jo kdyby to byla Angličtina!” K tomu bych jen dodala, že ani s angličtinou by moje děti neunikly potížím. Zrovna nedávno jsem mluvila s jednou maminkou u nichž doma se mluví anglicky. Je to italka, která si vzala angličana. Synek také mluví oběma jazyky. Říkala mi, že se mu děti v první třídě vysmívají a bude si  muset promluvit s paní učitelkou.

   My,  jak jsem už říkala, jsme měli potíže jenom v první školce. Ve škole jsem učitelky upozornila rovnou a stále jim opakuji, že děti jsou dvojjazyčné. Nečekám z toho žádnou výhodu, spíš jenom pochopení.

    Se školou už bohužel nemám tolik času ani prostoru, abych se mohla dětěm věnovat jako dřív. Velikým štěstím pro nás je projekt “Česká škola bez hranic” kde v sobotu můžeme studovat češtinu a být v českém kolektivu. Školní rok je náročný a na společné rodinné zážitky je čím dál méně času.

  K našim nejčastějším společným aktivitám během školního roku patří učení a úkoly. Škola nás zaměstnává a společné domácí tvořivosti notně ubylo. Proto se snažím udržet každý den alespon’ chvilku před spaním společnému čtení. Čtu české knížky a časopisy a děti mají naše společné čtení opravdu rády. Je to chvíle, která patří jenom nám a můžeme si spolu i popovídat. Pokud je více času, přečtu něco delšího, když se úkoly protáhly a nestíháme, sáhnu třeba po Ladovi a přečtu dvě tři říkanky.

 Čteme všechny možné knížky. Některé jsme si přivezli z Čech, další si půjčujeme v české knihovničce v Římě a nějaká vyprávění jsem napsala pro mé děti sama. Moje první knížka se mým dětem velmi líbila a rozhodla jsem se  ji vydat knižně, aby jsme se k ní mohli vracet a prohlížet si třeba jen obrázky bez toho, že by se poškodily. Vyjde v létě a už se na ní společně těšíme.

  Pravidelné společné čtení s dětmi je velmi zásadním bodem ve dvojjazyčné výchově a všem ho doporučuji. Pokud není čas na společné zážitky i pět minut denně, jedna malá říkanka, má pro rozvoj jazyka smysl.

 Přeji hodně sil a úspěchů všem rodičům, kteří to nevzdali a učí své děti češtinu i za hranicemi naší krásné země.


M.


martedì 9 febbraio 2016

Rok 2016 - 700 let výročí narození Karla IV


BAJAJA A SPOL.

Už jsem to myslím psala několikrát, nebo jsem na to minimálně několikrát myslela.. Naši češtinu zachran'ují české pohádky. Nedávno jsem si zavolala na pomoc dokonce i prince Bajaju.
Kluci se nemohli shodnout na jaký film budou koukat, jestli na Piraty z Karibiku, nebo na Madagaskar /v italštině samozřejmě/ a tak jsem vybrala já. Hromádku českých pohádek. Na Bajajovi jsme se shodli všichni......teda já jsem chtěla radši princeznu se zlatou hvězdou, ale ustoupila jsem chlapské přesile. Princezny jsou spiš pro holky.
Tentokrát jsem se dívala s dětmi pěkně poctivě na celou pohádku a byl to pro nás pro všechny moc pěkný zážitek. Trošku jsme si při koukání i povídali o tom, kdo je to slepá bába, co je to štěstí a taky že drak není udělaný na počítači, ale  filmaři museli vyrobit figurínu a není se čeho bát. Povím vám, že loupežný rytíř byl pěkný hajzl , tedy nezlobte se na mě, ale tohle pojmenování bylo nejvýstižnější /PARDON/ 
Škoda jen, že tatínek kluků je na tom s češtinou stále na čtýru. Neví totiž o co přichází !!!!!

M.

domenica 3 maggio 2015

HRAJEME SI NA MINIONS

Když se hra povede, je to baječně strávený čas s dětmi a úplně nejlepší je, když si celou tu hru děti sami vymyslí. Zrovna takhle se nám to jedno letošní březnové odpoledne podařilo : 


Tat¨ka nám koupil nové sán'ky. 


 Přišly ve veliké krabici a taková veliká krabice je hned zajímavý námět na hru.

Napřed si do ní samozřejmě vlezete!

Pak jsou vidět jenom nožičky a je to vážně srandovní.














 Od toho okamžiku nechybí krok k tomu, abyste té krabici dali konkrétní tvář. Děti si pustily film "Cattivissimo me" v českém překladu "Já Padouch" a bylo to jasné.



"Uděláme si - Miniona."


A co bylo úplně nejlepší, že nám zrovna přes skype zavolala kamarádka Míša z Čech, se svými dětmi, a mohli jsme jim naší přácičku hned ukázat:)




M.

EPILOG:

S Minionem děti blbly celý týden, dokud se krabice úplně nerozpadla!



LETOŠNÍ VELIKONOCE VE STYLU BIG BANG




 Autor F. napsal voskem na vajíčko  nápis "Big Bag", ale měl v úmyslu ve skutečnosti napsat : "Big bang", nebo-li "Velký třesk". V angličtině máme zatím mezery....každopádně jde o nápad, ten byl opravdu třeskutý :)


A na pečení jsme se taky vyřádili !


Teda hlavně já......:)

M.